top of page

Výjimečný den, den navíc

Máme tu přestupný rok a s ním přichází den navíc - 29. února. Jak tento výjimečný den máte v plánu prožít?


Průměrný život trvá 4000 týdnů. A to není moc. Při pohledu na to, v jakém stavu je dnešní uspěchaný svět, mi bývá smutno. Mnozí lidé snad zapomněli jak snít nebo snít přestali. Těší mne inspirovat lidi k tomu, aby žili naplno, dokud mají tu možnost. Těšit se z každého okamžiku, dokonce i z těch, které nejsou úplně ideální. Protože život záhy skončí. Než se nadějeme, budeme  pod zemí a všechny ty prosté radosti, které považujeme za samozřejmost, jako třeba cítit na tváři dešťové kapky, vidět naše děti se smát nebo pozorovat východ slunce, se stanou minulostí.


Jak chcete tyto týdny života prožít? Čím je chcete naplnit? O co nechcete přijít? V čase, který máme vymezený, je nemožné stihnout vše. A ani to vlastně není potřeba.


Lidský čas je omezený a s ním i věci, které je v našich silách zvládnout. Vezměte si třeba knížky. Máte pocit, že jich můžete za život přečíst, kolik chcete. Jenže pokud jich za rok přečtete třeba pět, máte kapacitu jen zhruba na čtyři stovky. A ještě naléhavější to začne být, když začnete počítat čas s blízkými.


Pojďme se zastavit chvíli nad myšlenkou, co lidský čas konkrétně obnáší. Zatímco do osmnácti let tráví člověk aspoň nějaký čas s rodiči skoro každý den, pak se odstěhuje a kontakty prořídnou. Dejme tomu, že za rodiči přijedete na celý víkend dohromady pětkrát do roka. To by mohlo znamenat, že ve chvíli, kdy odmaturujete, máte za sebou asi devadesát tři procent společně strávených dní. Pokud je vám něco přes třicet a vašim rodičům se blíží šedesátka, jste někde v posledních pěti procentech. Totéž platí o sourozencích nebo starých přátelích ze školy nebo ze sídliště. Jako malí jste se mohli setkávat s tou stejnou partou každý den. V dospělosti se vám to povede párkrát do roka. Je to frkot.


Všimli jste si někdy, jak se mění rychlost plynutí času? Mluvím o nudných přednáškách nebo čekání ve frontě, jež trvá celou věčnost, a o hodinách strávených ve společnosti dobrých přátel, které jako by utíkaly závratnou rychlostí. Pamatujete si, jak jste jako děti nemohli pochopit, když vám dospělí řekli, ať jen „chvilku“ počkáte, než vypijí kávu? Přitom to trvalo deset minut! Tak dlouhá doba se tehdy zdála k nevydržení. Proč se nám často zdá, že stejný časový úsek, měřený pomocí hodin, trvá odlišnou dobu? Starým lidem jako by utíkal čas rychleji v rozměru měsíců a let. V rozměru minut a sekund může naopak zpomalovat.


Nejjednodušší způsob, jak vysvětlit zrychlování času s věkem, by se asi dal označit jako aritmetický. Když jsou člověku dva roky, představuje pro něj rok dobu, jež se rovná polovině jeho dosavadního života. Pro tříletého už je to třetina. Pro dvacetiletého dvacetina, pro šedesátiletého šedesátina a tak pořád dál. Relativní délka každého časového úseku se ve srovnání se zbytkem života neustále zkracuje. Kdybychom žili věčně, neznamenal by pro nás čas skoro nic.


Schopnost nakládat dobře s časem je velmi užitečná. Často se také považuje za vhodnou prevenci fyzických i psychických komplikací spojených se stresem. Konečně je kolem toho i slušný byznys – všechny ty plánovací systémy a kurzy nejsou nic jiného než snaha zorganizovat si co nejlépe čas. Nicméně co při běžném pohledu znamená „nejlépe“? Většina z nás se k nějaké formě timemanagementu uchyluje ve chvíli, kdy nestíhá. Doufáme, že lepší plánování a organizace nám dopomohou k větší výkonnosti a efektivitě. Také jsem to zkoušela. Dokonce mám absolvovaný kurz, o kterém už vůbec netuším, čeho se vlastně týkal. A kýžený efekt se pořád nedostavoval, dokud jsem se na chvíli nezastavila a podívala se na věc z trochu jiného úhlu.


Ano, máte toho hodně. Ano, potřebujete to všechno stihnout. Ale od timemanagementu většinou nečekáme, že nám pomůže stihnout to, co už stíháme. Chceme víc. A je jedno, jestli do  uvolněného prostoru chceme vměstnat další pracovní povinnosti, aktivní odpočinek nebo čas pro rodinu. Tak jako tak je naším měřítkem kvantita: Ukažte mi, jak toho do onoho omezeného rámce 24 hodin dostat co nejvíc.


Máte pocit, že neděláte dost a proto jste špatný člověk? Podíváte‑li se na problém z hlediska efektivity, musíme si položit otázku, jestli je více skutečně lépe. Kde je hranice toho, co chceme stihnout? Uvolní‑li se v denním rozvrhu políčko, něčím ho vyplním. Nebudu jen tak sedět v kavárně, protože tam měla být schůzka, která byla zrušena. Tak přeskupuji a vyplňuji mezery a uvolněná místa… až do kdy? Zvolíte‑li jako kritérium efektivity kvantitu, dostaneme se dřív nebo později pod stejný tlak, před kterým jsme chtěli uniknout. Ono se totiž vždycky něco najde, co by se ještě „mělo“ stihnout. Rádi bychom všechno stíhali, ale byli u toho tak nějak v klidu.


Odpovězte si na otázku:

  • Proč jste si plán nastavili?

  • Dokážete bez výčitek opustit hranice pevného plánu a reagovat na situace podle svého skutečného rozpoložení? Jaký máte pocit, když porušíte plán? Pokud prožíváte naštvanost, pak se jedná o doménu dětského ego stavu.

  • Vedou vás časové prodlevy ke konfliktům? To sebou nemůžeš hodit? Myslela jsem, že mi pomůžeš, a ty místo toho…Náš ego stav zvaný rodič vzniká tak, že se do něj zapisují apely a hodnocení našich pečujících osob. Promlouvá k vám jako vnitřní kritický hlas.

  • Co se v rodině hodnotilo? Co bylo cenné?

  • Co bylo normou a samozřejmé?

  • Vede vás každý úspěch k nastavení laťky o kousek výš?

  • Ať jste udělali cokoliv, nikdy to nebylo dost, nestačilo to na přijetí?

  • Jaký je váš práh bolesti? Co vše jste schopni podstoupit ve jménu výkonu a plnění plánu?

  • Držíte se plánu s pocitem, že jinak to nikam nedotáhnete? 

  • Mějte odpověď na otázku smyslu. Jaký je konečný cíl vašeho plánu a jeho smysluplnost v kontextu vašeho života?

  • Proč chcete pracovat víc, než můžete?


Pokud jedete podle plánu, je třeba, aby samotný plán nebyl důležitější než realita. Mějte napojení na fyzické tělo. Naslouchejte svému tělu a připusťte, že někdy je přetažené, nevyspalé nebo ovlivněné menstruačním cyklem. Je třeba najít v sobě možnost se ve svém dospělém životě opřít o zvnitřněný pocit, že jste v pořádku tak, jak jste.


Snažte se všímat místa, kde se vám něco povedlo, kde jste něco dokázali. Mějte vědomou reflexi toho, co se daří – ať formou krátkých poznámek či deníkových zápisků. Pomůžete svému vnitřnímu dítěti k tomu být zdravě sebe‑vědomí.


Zůstáváte dlouho v práci? Jediní lidé, kteří si budou za dvacet let pamatovat, že jste zůstávali dlouho v práci, budou vaše děti.



Dříve jsem bývala pořádnější. Dnes jsem šťastnější. Až jednou zemřete, a my všichni někdy zemřeme, nakonec se z nás všech stane prach! A nikdo si nebude pamatovat nic z toho, jak jste drhli podlahu anebo jak často jste běhali po domě s hadrem, ale bude si pamatovat váš úsměv, lesk vašich očí, sílu přátelství a to, co jste je naučili svým osobním příkladem.


Chcete pár typů pro regeneraci a šťastnější život?

Spěte: Spánek je nejsilnějším prostředkem regenerace.

Vzpomeňte na intimitu: Objetí, pohlazení nebo masáž udělá pro tělo více než dávka antidepresiv.

Hledejte smysl: Práce nebo život beze smyslu vede k vyhoření. Snažte se proto nacházet smysl ve své práci, ale vztazích a životě.

Pěstujte hobby: Koníčky nám pomohou odpojovat se a být více v přítomném okamžiku. Ten, kdo se systematicky věnuje nějaké zálibě, lépe odolává stresu.

Dbejte o životní styl: Zvýšená pohybová aktivita stimuluje mozek k produkci nových neuronů, a tedy přímo ovlivňuje naši psychickou odolnost.

Vypojujte vybíječe a zapojujte nabíječe: jasně oddělujte práci od odpočinku. Váš mozek musí vědět, kdy pracuje a kdy odpočívá. Jestli půjdete na masáž se zapnutým mobilem nebo odjíždíte na dovolenou s notebookem, tak si váš mozek neodpočine. Každý den alespoň na chvíli odpojte všechny vybíječe a zapojte nějaký nabíječ. Například relaxaci, sport nebo jen zavřené oči na pár minut v úplném klidu.

Buďte vděční: poté, co se probudíte, zkuste si vyvolat v mysli minimálně tři věci, za které jste v životě rádi, a chvíli zkuste aktivně cítit vděčnost. Lidé, kteří vědomě trénují vděčnost, jsou spokojenější a lépe odolávají stresu.

Budujte vztahy: pozitivní a stabilní vztahy jsou základním předpokladem našeho fyzického i duševního zdraví. Řekněte, napište právě teď svým blízkým něco hezkého. Poskytnete tím sobě i druhému nejen příjemné pocity, ale též i kousek pohody a zdraví.

Poslouchejte své srdce a svou intuici, protože nějakým způsobem ví, co je pro vás nejlepší a jaká cesta vás tam dovede.


Když musíte někde čekat, je to ideální příležitost, abyste nedělali NIC. Využít čas čekání, jako kdyby vám ho někdo věnoval. Máte ho sami pro sebe a pro své přemýšlení: třeba proč spěcháte, kam spěcháte, a co od toho očekáváte. Je docela zajímavé se občas sama sebe takhle zeptat.


Máme tu přestupný rok a s ním přichází den navíc - 29. února. Získali jste 24 hodin navíc, možná právě pro sebe. Prožijte ho výjimečně, v klidu, regeneračně, s vděčností.


Mějte hezké dny,

Pavlína


14 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page